Příběh Rudolfa Kratschmera
Rudolf "Rudi" Kratschmer se narodil jako nejmladší z osmi bratrů statkáři a někdejšímu starostovi Pohořan Karlu Kratschmerovi dělníkovi v železárnách ve Štěpánově a sedlákovi a jeho manželce Marii rozené Techetové dne 10.12. 1918.
V domě čp. 61 ( dnes 73 ) strávil své dětství do roku 1931, kdy se jeho otec podruhé oženil.
Když mu byly tři roky, zemřel jeho nejstarší bratr Karel ( 1899-1921 ). V devatenácti letech onemocněl zápalem plic, poté co se koupal v ledové říční vodě.
Navštěvoval zde místní základní školu, kde byl v té době řídícím učitelem Josef Mlčoch, který se později dle Rudiho vzpomínek stal horlivým stoupencem nacismu.
Jeho otec si vzal Karolínu Böhmovou a spolu se dvěma nejmladšími syny Wilhelmem a Rudolfem se přestěhovali do místa manželčina bydliště Velké Střelné ( dnes zaniklá oblast ve vojenském prostoru Libavá ). V Pohořanech zůstalo jeho šest bratrů:
Franz ( 1900-1968, pracoval ve slévárnách v Mariánském Údolí, kde tvořil pískové formy. Bydlel s rodinou v čp. 100 na okraji obce. Za války sloužil jako ostraha zajateckého tábora v Norsku, kde byl ve spojení s místním odbojem. Byl odhalen, odsouzen k smrti, ale konec války jej zachránil. Po návratu do vlasti, zjistil, že manželka se znovu vdala. Následně byl vysídlem do Východního Německa, kde zemřel.)
Joseph ( 1902-1968, pracoval jako hlavní inženýr-mechanik v továrně Moravia v Hlubočkách, člen odborů. Spolupracovníky a podřízenými byl respektován a byl oblíbený. Cvičitel gymnastivkého klubu. S rodinou bydlel v čp. 107, dům postavil se svými bratry v roce 1937 zcela z materiálu získaného v okolí obce. Před povoláním do německé armády jej zachránila nehoda na motocyklu po které nebyl schopen služby. Za války poslouchal ilegální rozhlas a šířil informace mezi dělníky továrny pomocí tištěných letáků. Byl odhalen a měl být zatčen. Při zatýkání použil svou pistoli, jednoho z vojáků usmrtil a podařilo se mu utéci. Přidal se poté k partizánské skupině v lesích. Jeho manželka byla mučena a dvě dcery předány na převýchovu do Německa. Působil v odboji i na území Německé Říše. Po válce byl respektovanou osobností protinacistického odboje.)
Edwin ( 1907- , byl sedlákem na Pohořanech, jeho první žena zemřela krátce po porodu a poté se stal samotářem se sklonem k alkoholismu. Za války sloužil jako motorizovaný kurýr pro neměckého kapitána, který byl ve skutečnosti britským špionem. Umožnil mu kontakt s francouzským odbojem, ke kterému s později přidal. Na konci války byl těžce raněn, přežil díky pomoci francouzského vesničana. Po vysídlení žil ve Východním Německu, kde pracoval v zemědělství.)
Gottfried ( 1910- , vášnivý lovec a cvičitel místního tělovýchovného spolku. Oženil se s Hermínou Reimer a spolu pak žili v čp. 34, kde dříve býval podnik na spracování lnu. Spolu měli tři dcery. )
Adolf ( 12.7.1912 - dřevorubec pracující pro Arcibiskupské lesy. Žil samotářsky v chatě zbudované v lesích. Byl několikrát ženat, povolán do Wehrmachtu, přežil válku a poté žil se svou ženu v Bavorsku. Měl tři děti a několik nemanželských.)
Wilhelm ( 18.8.1915-2003 , jediný z bratrů, který s Rudolfem odešel do Velké Střelné při stěhování otce za novou manželkou. Poté byl odeslán k zaučení na statek do vnitrozemí v blízkosti Olomouce, kde pobýval do začátku války. Byl povolán do Wehrmachtu, válku přežil a později se odstěhoval s manželkou, která byla zdravotní sestra do Berlína.)
kteří si postupně založili vlastní rodiny. Samozřejmě mezi příbuznými zůstaly pevné vazby a rodiny se často navštěvovaly a vzájemně si pomáhaly.
Ve Velké Střelné žili na statku spolu s Karolíninou dcerou z prvního manželství Adolfínou a matkou Karolíny, které se říkalo Buda. V rodině se sice mluvilo německy, ale otec Karel i všichni synové byli podporovatelé československé vlády a hrdými občany demokratické Československé republiky.
V roce 1932 se Carolině a Karlovi narodil syn Oswald, nevlastní Rudolfův bratr. Po vysídlení žil ve Východním Německu a Rudolf se s ním několikrát setkal.
Krátce navštěvoval místní školu a ve svých dvanácti letech byl poslán do internátní školy do Města Libavá, kde strávil tři šťastná léta a kde získal vztah k matematice a k technickým oborům vůbec.
V roce 1935 ve svých šestnácti letech mu jeho bratr Josef zařídil pracovní místo v továrně Moravia v Hlubočkách, kde byl v té době hlavním inženýrem-mechanikem. Továrna Moravia byla proslavenou strojírenskou firmou s 1500 zaměstnanci vyrábějící hřebíky, šrouby, nýty a dráty. Její produkce se vyvážela do řady států např. i do Egypta. Zde Rudolf pracoval až do okupace Sudet Německou říší v roce 1938.
V roce 1938 dokončil své učení a stal se kvalifikovaným mechanikem. V době ohrožení státu od května do října 1938 se Rudolf zapojil do hnutí mladých německých demokratů, kteří se znali ze společné tělovýchovné organizace a kteří byli odhodlání bránit demokracii v Československé republice proti nastupujícímu nacizmu.
V oblasti se zformovala paravojenská jednotka domobrany složená z mladých mužů z okolních vesnic, která byla vyzbrojena zbraněmi, které získala neoficiálně od majora Československé armády. Měli za úkol hlídkovat v okolí železniční trati v údolí řeky Bystřice a monitorovat činnost henleinovského freikorspu a jiných sabotážních skupin. Jeho bratři Gottfried a Adolf pak byli mobilizováni do Československé armády. Při několika příležitostech byli spatřeni infiltrátoři zpoza německé hranice. Rudolf měl ve skupině za úkol získávat a dále předávat zbraně, které získal ze skladů armády v Olomouci. Díky jeho skupině byl těsně před 30.9.38 zadržen strážník četnictva ve Velké Střelné Steiger, který byl nacistický kolaborant a předával zbraně henleinovcům. Byl odsouzen za vlastizradu, ale po obsazení pohraničí byl Němci osvobozen. Tento Steiger pak za války udal a vydal německým úřadům nekolik vlastenecky smýšlejících obyvatel a po konci války byl lokálními partyzány zavražděn.
Při jedné cestě z práce domů byl Rudolf napaden německým vojákem a oba dva po sobě vystřelili, Rudolf byl zraněn na ukazováčku ruky a i voják unikl s lehkým zraněním.
Jedné noci byl zas jejich dům obklíčen nacistickou bojůvkou jež vykřikovala o Nepřátelích Říše a o tom, že ponesou důsledky své zrady vůči německému národu. Rudolfův bratr Wilhelm však přivedl pomoc místní domobrany a bojůvka se dala na útěk.
9.10. 1938 po pravidelné hlídce v údolí se Rudolf vracel domů. Když byl blízko svého rodinného statku spatřil v jeho okně papír s nápisem: Zde žijí nepřátelé Německé Říše. Okamžitě se rozhodl vrátit, ke svým spolubojovníkům a spolu s nimi se poté rozhodli k opuštění vlasti, když neviděli možnost jak dále pomoci věci německé demokracie v Československu. Později se dozvěděl, že okupační jednotky hledaly členy Mládežnického hnutí a že jeho otec byl těžce vyslýchán a snad i mučen. S přáteli se pak vydali pěšky do Olomouce a odsud do uprchlického a internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova. Tento tábor sloužil jednak uprchlíkům z obsazených Sudet, jednak k internaci státně nespolehlivých osob včetně henleinovců. Dorazil tam 20.10. Na místě si požádal o britské vízum. Zde se setkal se svým dobrým známým Franzem Enzmannem, který byl demokratickým zastupitelem v obci Hlubočky a jež byl politicky činným i mimo region Olomoucka.
Ještě v uprchlickém táboře dostal Rudolf nabídku cestou Československo-britského klubu, aby pracoval v továrně BSA na Dálném východě.
19.3. 1939 po obsazení zbytku republiky vojsky Německé říše a těsně před příchodem německých vojáků do tábora se skupině odhodlaných spolu s Rudolfem podařilo před nimi z tábora utéci. S pomocí strojvůdce nákladního vlaku se jim podařilo dostat do Ostravy a odtud poté pěšky do Bohumína. Zde musel Rudolf prodat většinu svých osobních věcí aby získal peníze na autobus do polských Katowic. Zde se přihlásil na britském obchodním konzulátu a bylo mu umožněno spolu s několika dalšími ukrývat se v místní synagoze, dokud vízum nebude vyřízeno. Následně byli umístění do zapečetěného vlaku a odjeli do svobodného města Gdaňsk, kde je čekala loď k plavbě do Anglie.
Jeho otec a rodina neměla po dobu války o Rudolfovi žádné informace. Předpokládali, že zahynul. Bratr Edwin však na konci války v zajateckém táboře potkal muže, který byl rovněž v Anglii a tak se informace o Rudofovi nakonec dostala k jeho blízkým.
Po bouřlivé plavbě z Gdaňsku do Londýna se Rudolf dostal do nového domova. Neznal jazyk, byl odkázán na pomoc ostatních a poprvé zde ochutnal černý čaj. Brzy byl odeslán do Yorku. Jako německy mluvící občan ČSR, byl několikrát vyslýchán, protože britské úřady si nebyly jisty jeho loyalitou a nebyly jim jasné složitosti sudetoněmeckých reálií. Setkal se s Josefem Valčíkem. Setkal se i s Edvardem Benešem, který mu daroval podepsaný svazek Demokracie dnes a zítra.
Jeho přítel Franz Enzmann mu zajistil byt a později místo v ubytovně pro uprchlíky v Leicesteru. Snažil se najít práci ve strojírenství, ale anglické autority stále řešily jeho z jejich pohledu německý původ a práci mu nechtěly umožnit. Proto se přihlásil jeko dobrovolník k pracím v zemědělství. Později pracoval na stavbě přehrady blízko Sheffieldu. Opravoval zde motory nákladních vozidel používaných na stavbě. Při jedné z automobilových nehod utrpěl těžké poranění páteře s mnohočetnými zlomeninami obratlů. Podařilo se mu zotavit se a postupně se opět naučil chodit, nakonec i bez berlí. Zde také potkal svou budoucí manželku Ednu Bishop, když ji po prvním setkání učil hře na kytaru.
V roce 1942 po zotavení se z úrazu, mu Enzmann sehnal práci v Londýně. Účastnil se schůzi skupiny, která měla za úkol připravovat plány pro obnovu Československého průmyslu po válce. Pracoval ve firmě, která navrhovala a konstruovala vybavení a munici pro válečné účely. V roce 1941 se s Ednou oženil a následující rok se jim narodil syn Leslie. V té době se stal členem imigrantského orchestru, který pořádal koncerty pro podporu imigrantské obce a byl vysílán BBC.
V roce 1941 se dobrovolně přihlásil k výcviku u české perutě RAF a nastoupil k přijímacímu řízení v Laemigton Spa. Nebylo mu to však umožněno, neboť jej potřebovali na jeho předešlém místě ve vojenském výzkumu a produkci. Po návratu do Londýna pracoval ve firmě Glass and Metal Co., kde se vyráběla ložiska do vojenských automobilů. Působil tam jako vývojář. Pracoval na vývoji strojové výroby ložisek, protože do té doby byly vyráběny pouze ručně.
Později pracoval ve Sheffieldu ve firmě vyrábějící nože a ostatní součásti příborů. I zde se zasadil o inovace ve výrobě. Tři roky studoval kurzy matematiky a fyziky při Sheffieldské univerzitě. V letech 1952-1956 pracoval v továrně v Coventry. V té době spolupracoval na zlepšení vlastností oceli, které se užívalo v leteckém průmyslu. V letech 1956-1960 pracoval jako ředitel společnosti Sykes and Dyson v Huddersfield.
Rudolf získal britské státní občanství v roce 1960. V témže roce začal pracovat ve společnosti Pryors, vyrábějící zápustky pro odlévání oceli. Zabýval se vývojem měřících přístrojů a vybíral a zaučoval nové zaměstnance.
V letech 1978-1981 pracoval pro firmu PZ, v jedné z jejich poboček, která v Nigerii vyráběla ledničky.
Po návratu z Afriky pracoval jako ředitel společnosti EMT do roku 1984. V roce 1986 zemřela jeho žena Edna.