Češi a Němci

Převrat v roce 1918/1919

Zemský hejtman Rafael Pacher od 5.11. Rudolf Lodgman von Auen. Jeho zástupce Josef Seliger nevidí toto řešení jako životaschopné.

Zemský hejtman Rafael Pacher od 5.11. Rudolf Lodgman von Auen. Jeho zástupce Josef Seliger nevidí toto řešení jako životaschopné.

Zemský hejtman Rafael Pacher od 5.11. Rudolf Lodgman von Auen. Jeho zástupce Josef Seliger nevidí toto řešení jako životaschopné.

Zemský hejtman Rafael Pacher od 5.11. Rudolf Lodgman von Auen. Jeho zástupce Josef Seliger nevidí toto řešení jako životaschopné.

Zemský hejtman Rafael Pacher od 5.11. Rudolf Lodgman von Auen. Jeho zástupce Josef Seliger nevidí toto řešení jako životaschopné.

12.11. 1918 vyhlášení Německé republiky v Berlíně a Německé Rakousko jako její součást.

Versailles 28.1. 1919-20.1. 1920  a St. Germain 10.9. 1919

Všechna teritoriální ustanovení mírové smlouvy byla fixována až po nesmírně důkladném a svědomitém přezkoumání všech rasových, náboženských a jazykových hledisek v každé zemi. Bylo popřáno sluchu oprávněným nadějím národů, jež dlouho úpěly pod cizím jhem. Všechna zřetelná usilování národní musejí dojíti co nejdokonalejšího naplnění, jaké jim může býti poskytnuto, avšak nesmějí při tom býti vytvářeny nové příčiny nesvárů a rozporů, jež by časem mohly rozvrátiti evropský mír a v důsledku toho i mír světový.

Připojení Rakouska k Německu, stejně jako československý sen o koridoru k Jugoslávii, nebyly vůbec předmětem jednání. Proběhly jen jako vysloveni memorand. Česká delegace dokonce nabízela územní ústupky vůči Německu. ( Chebsko, Aš, rumburský výběžek a šluknovkský výběžek) Nutnost připojení oblastí s většinovým německým obyvatelstvem byla ospravedlňována: existencí významné české menšiny a hlavně národněhospodářskými argumenty. Kancléř Rakouska Karl Renner v St. Germain požadoval připojení Jižní Moravy a Čech a na ostatním území princip sebeurčení formou plebiscitu. 

27.2. 1919 již při první schůzi tzv. České komise došlo ke shodě o zachování historických hranic s eventuálními menšími korekturami. O referendu na území provincií Německého Rakouska se nezačalo ani uvažovat.

4.4. 1919 na jednání Lloyda George, Clemenceaua, Orlanda a House dochází k závěru ponechat historické hranice Českých zemí nezměněny. Nově vzniklé státy pak měly povinnost podepsat smlouvu o ochraně menšin.

Benešův zápis z 20.5. 1919:

Bude zavedeno všeobecné volební právo se se systémem poměrného zastoupení, což každé národnosti v republice zaručí poměrné zastoupení ve všech volených orgánech. Školy budou na celém území státu udržovány z prostředků státu a budou zřizovány v obcích pro jednotlivé národnosti, na základě zákonem stanoveném počtu dětí jednotlivých národností. Soudy budou jazykově smíšené. Němci (a ostatní menšiny) budou o svých záležitostech jednat ve vlastním jazyce. Samospráva obcí a okresů bude vedena v jazyce většiny obyvatelstva. Oficiální jazykem bude jazyk československý a stát bude navenek státem československým.

15.6. 1919 ve volbách do obecních zastupitelstvech vítězí mezi českými Němci sociální demokracie. Ta deklarovala ochotu ke spolupráci na půdě nového československého státu.

28.6. 1919 formální diplomatické uznání Československa Německou republikou.

Ústava z 29. února 1920

Do zvolení řádného parlamentu podle ústavy, mělo moc ve státě jmenované (nevolené) revoluční Národní shromáždění. To bylo bez účasti Němců, neboť ti v té době měli své zástupce v Národním shromáždění Německého Rakouska.

20.12. a 22.12. 1919 první setkání zástupců německé menšiny a revolučního Národního shromáždění. Požadavek o zastoupení menšin ve shromáždění je premiérem Tusarem odmítnuto. Ústavní listina, volební řád do parlamentu a jazykový zákon (státním, oficiálním jazykem je jazyk československý, tam kde byla 20 % německá menšina musely místní úřady přijímat dokumenty v němčině) byl tak schválen bez účasti německých zástupců.

Rozdíl v náboženství, víře, vyznání a jazyku není žádnému státnímu občanu Republiky československé v mezích všeobecných zákonů na závadu, zejména pokud jde o přístup do veřejné služby, k úřadům a hodnostem, aneb pokud jde o vykonávání jakékoliv živnosti nebo povolání.

Většina německého obyvatelstva pak ve volbách do parlamentu do roku 1935 ústavu svou volbou pro demokratickou republiku dodatečně ratifikovala.

První společné roky v novém Československu

V prvních letech byly rušeny některé německé školy v téměř čistě českých oblastech, kde byl zjevný nedostatek německých žáků. Nejvyšší státní úředníci byli nahrazeni Čechy, ale dbalo se o to, aby měli německé zástupce. Nově vzniklá ministerstva byla však téměř zcela závislá jen na českých a slovenských zaměstnancích.

Premiér Tusar se snažil získat do vlády německou sociální demokracii, Masaryk zase nabízel německým osobnostem posty ministrů. Prozatím neúspěšně.

26.5. 1920 proběhla první schůze nově zvoleného parlamentu. Při potvrzení zvolení Masaryka prezidentem (kdy němečtí poslanci postavili jako protikandidáta jednoho německonacionálního profesora) opustili, krom představitelů sociální demokracie (ta však Masaryka rovněž nevolila) sál. Německonacionální politické strany ( Německá nacionální strana a Nacionální socialisté) a jejich poslanci útočili v parlamentu na samou existenci Československa. Hlasy umírněných a ke spolupráci připravených sociálních demokratů a BdL nebyly bohužel tehdy slyšet. Po pádu Tusarovy vlády sociálních demokratů s agrárníky na konci roku 1920 a vzniku úřednické vlády a později celonárodní koalice, se šance o zapojení německých sociálních demokratů do vlády rozplynula.

Řešením by bylo rozšířit regionální samosprávu a zároveň posílit německý vliv na centrální správu. Autonomie ve školské a kulturní oblasti ne teritoriální, která však byla stále Němci požadována.

16.12. 1921 v Lánech podepsána smlouva mezi Československem a Rakouskem o společné hranici, v které se Rakousko zavazovalo nepřipustit žádnou iredentu.

V roce 1923 zachovala československá vláda neutralitu v tzv. rúrhském konfliktu. ( obsazení porúří francouzskými vojsky ve snaze vymoci si placení reparací )

1924 podepsání československo-francouzské spojenecké smlouvy.

Tzv. Ženevský protokol, snaha o řešení konfliktů v Evropě na zákadě rozhodčích řízení, nebyl prosazen.

Německá účast ve vládě - první fáze

16.10. 1925: uzavření komplexu smluv z Locarna. Ustanovení o západní hranici Německa, Německo-československá dohoda o rozhodčím soudu. Východní německá hranice, zvláště pak hranice s Polskem, nebyla až do nástupu Hitlera definována a smluvně ošetřena. Po roce 1933 už samozřejmě také ne.

President československé republiky a president Německé říše, stejnou měrou rozhodnuti udržet mír mezi Československem a Německem, zajišťujíce pokojné vyřizování sporů, které by mohli vzniknou mezi oběma zeměmi, konstatujíce, že úcta k právům založeným smlouvami nebo vyplývajících z mezinárodního práva je závazná pro mezinárodní soudy, shodně uznávajíce, že práva státu nemohou být měněna bez jeho souhlasu a majíce na zřeteli, že upřímné zachování pokojných způsobů vyřizování mezinárodních sporů dovoluje bez použití násilí rozřešit otázky, které by mohly rozdvojit státy, rozhodli se uskutečnit smlouvou své společné záměry v tomto ohledu a jmenovali svými pomocníky...

Dle Beneše jel do Locarna proto, aby již nikdy nemohl vzniknout válečný konflikt mezi oběmi zeměmi. Němečtí aktivisté vedení předsedou agrární strany BdL a svitavským rodákem Dr. Franzem Spinou spolu s předsedou křesťanských demokratů Dr. Robertem Mayer-Hartingem se ani po vyhraných volbách 1925 nerozhodovali pro vstup do vlády snadno. Vyžadovali podporu německého ministra zahraničí Stresemanna.

Září 1926: Německo přijato do Společnosti národů a obdrželo stálé místo v radě. S velkým přispěním ministra zahraničí Beneše.

Říjen 1926 vznik nové vlády pod vedením Antonína Švehly. Byly v ní zastoupeny dvě německé strany. Svaz zemědělců a Křesťanskosociální strana lidová. Dr. Franz Spina se stal ministrem veřejných prací a Dr. Robert Mayr-Harting ministrem spravedlnosti. Vstup do vlády a spolupráci s republikou podporovala tehdy většina německého voličstva. Hlavním faktorem byly jistě v té době probíhající hospodářská konjunktura a demokratický vývoj v sousedním Německu. Franz Spina:

Tisíc let jsme žili s Čechy, a v důsledku ekonomických, sociálních, kulturních, a dokonce rasových vazeb jsme s Čechy propojeni tak těsně, že s nimi tvoříme jednotu. Žijeme s Čechy ve stavu vzájemné symbiózy, vstoupili jsme s nimi ve sňatek z rozumu, a nic nás nedokáže rozloučit.

23.5. 1928 při návštěve Beneše v Berlíně se tento setkává se státním tajemníkem Schubertem, který mu nabízí možnost hospodářské spolupráce Německa a Rakouska s Československem. Později měla následovat spolupráce i politická.

Německá účast ve vládě - fáze druhá

Po volbách v roce 1929, kdy získaly navrch strany socialistické, usedli do vlády znovu dva němečtí ministři. Franz Spina jako ministr zdravotnictví a Ludwig Czech jako ministr sociální péče. Czech jako ministr dokázal dokončit zákon o ochraně dětí v cizí péči. Opatrovnictví dětí se podle zákona směla ujmout jen pečovatelská organizace příslušné národnosti. Dále prosadil zvýšení příspěvku pro zaměstnance bez práce, kteří byli odborově organizováni. V době nastupující hospodářské krize to bylo významné zlepšení životního postavení nezaměstnaných. Hospodářská krize postihla německé okresy více nejen proto, že byly nejsilněji industrializovány, ale i kvůli skladbě zde umístěného průmyslu. Jednalo se především o výrobu spotřebního zboží určeného na vývoz. Situaci dále zostřovalo složení vlády, kde měli významné slovo agrárníci a tedy předně ochrana zemědělství před průmyslem. Dále se v době krize nedospělo k názoru, že v případě krize musí nastoupit silný program veřejných investic. Naopak se tehdy vláda snažila krizi překonávat maximálním přiškrcováním výdajů.

Září 1930: protiněmecké demonstrace v Praze zaměřené proti promítání německých zvukových filmů v kinech.

Březen 1931: Německo se snažilo založit Německo-rakouskou celní unii. Stálý mezinárodní soudní dvůr v Haagu toto neumožnil.

1932/1933 hlášený počet nezaměstnaných 920 000.

Křídlo agrárníků obviňovalo ministra Czecha z upřednostňování německých oblastí a do konce z germanizace republiky. To později hrálo v prospěch německých sociálů a Hitlerově propagandě.

Ve stínu třetí říše

Únor 1933: Beneš ubezpečil v parlamentní řeči domácí i říšské Němce, že bude udržovat s Německou říší kancléře Hitlera nadále korektní vztahy a nevidí důvod k jakémukoliv konfliktu.

V sudetoněmeckém nacionálním táboře postupně získávají navrch národní socialisté (DNSAP) na úkor tradičních nacionalistů. Tato strana byla po procesu s Volkssportem 4.10. 1933 prozatimně rozpuštěna a po schválení zákona o rozpuštění stran jí byly anulovány mandáty v parlamentu.

Její přední představitelé Hans Krebs a Rudolf Jung pak uprchli do Německé říše.

Bund der Landwirten a Německá sociální demokracie stály naopak na straně demokracie a na spolupráci s československým státem.

Mezi evropskými demokratickými státy přináleží ČSR zvláštní význam. Stal se z ní bašta evropské mravnosti, lidskosti a mírumilovnosti. Proto dnes tomuto státu přitakáváme, jako faktoru ve středoevropské politice, a máme zájem na tom, aby jeho váha stoupala, aby jeho existence byla zajištěna, aby jeho osud nebyl ničím narušován.

A dále: 

Německé hnutí sociálně demokratické probojovalo se novými historickými překážkami k absolutně pozitivnímu stanovisku k republice a toto hnutí je dnes interesováno na tom, aby se tento poslední demokratický ostrov v moři středoevropského fašismu nezatopil.

1.10. 1933 dosud veřejnosti neznámý náčelník tělocvičného svazu Konrad Henlein vyzval k ustavení Fronty sudetoněmecké domoviny a ryze demokraticky se hned prohlásil, že se postaví v její čelo.

1934: spor o insignie Karlovy Univerzity. Zákon z roku 1920 dovoloval používat název Karlova univerzita pouze české části, insignie však ponechal v držení části německé. Po čtrnácti letech si pak rektor univerzity profesor Karel Domin vynutil na ministrovi školství předání insignií české části. Pro německou byly insignie vytvořeny nové v roce 1937. 

Henlein ante portas

Syn Konráda Henleina a Hedviky Dvořáčkové. Náčelník Německého tělocvičného svazu a člen Svazu věrného kamarádství - spojovacího prvku s DNSAP. Ustanovení Sudetoněmecké fronty domoviny ( SHF ) v roce 1933 bylo připravováno s poslanci rozpuštěné DNSAP, nikoliv Henleinem samotným. V roce 1934 začala SHF vydávat oficiální týdeník jménem Rundschau, kde zprvu akceptuje československý stát. V té době hrál na veřejnosti roli demokrata, jenž nemá s nacionálním socialismem nic společného. S SHF začala spolupracovat frakce BdL tzv. Venkovská mládež pod vedením Gustava Hackera. Z interview pro noviny vydávané českými agrárníky: K.H.: Říkam jasně, že s nacionálním socialismem jsem neměl nikdy a nemám nic společného. Nejsem žádným pokračováním Krebsovy strany. Kdo naruší loajalitu ke státu, nebo kdo udržuje spojení s některou zahraniční organizací, bude z SHF bez milosti vyloučen.

Ve svém prvním velkém projevu k veřejnosti na Dnech domoviny v České Lípě 21.10. 1934 se rovněž hlásil k demokraticko-republikánské formě. V té době se však Henlein těšil už naprosté důvěře Hitlerově, který v něm viděl nástroj vnitřního rozkladu ČSR. ( na volební kampaň v roce 1935 dostala tehdy již SdP přes 300 000 Říšských marek, násobně vyšší sumu, než mohly obstarat německé demokratické strany dohromady )

Před volbami v roce 1935 se vedl spor o to zda SdP k volbám vůbec připustit. Beneš a čeští a němečtí sociální demokraté byli proti, moravské křídlo v agrární straně naopak tuto možnost podporovalo. Slibovalo si od této podpory SdP pozdější koaliční spolupráci proti levicovým stranám v parlamentu.

5.4. 1935 Henlein při jednání se Stoupalem ( šedá eminence agrární stran) dostal výhružku, že když nebude do voleb kandidovat s BdL nepostaví se agrární strana proti rozpuštění SHF. Henlein to odmítl a i přes to k rozpuštění nedošlo a SHF se teď už jako Sudetendeutsche Partei  mohla voleb zúčastnit. Proti rozpuštění byl i Masaryk, který takto chtěl docílit odhalení pravé tváře SdP v parlamentu a rozpustit ji později. Bohužel podcenil její možný volební úspěch.

19.5. 1935 volby do Poslanecké sněmovny a Senátu.

26.5. do zemských a obecních zastupitelstvích.

SdP získala 1 249 530 hlasů t.j. 60% všech hlasů sudetských němců, to jest o 132937 hlasů více než druhá strana českých agrárníků. Třetí skončili čeští sociální demokraté. Na mandáty však uspěla Agrární strana s 45 proti 44. Němečtí sociální demokraté 300 000 hlasů.

Henlein intra muros

Po vyhraných volbách si Henlein pozval 44 nových poslanců, aby do jeho rukou složili slib věrnosti. Symbolicky dříve než tak učiní vůči ČSR na půdě parlamentu. Ve vládě předsedy agrárníků Jana Malypetra zasedl Spina jako ministr bez portfeje a Czech jako ministr zdravotnictví. SpD měla být držena v naprosté izolaci od podílu na moci ve státě. V pozici předsedy parlamentního klubu SdP se veřejnosti představil neúspěšný majitel nakladatelství v Karlových Varech Karl Hermann Frank.

Květen 1935 Beneš uzavřel spojeneckou smlouvu mezi Prahou a Moskvou v návaznosti na francouzsko-sovětskou smlouvu o obraně v případě napadení z téhož měsíce. SdP v součinnosti s hitlerovskou propagandou se ji snažila prezentovat jako hrozbu bolševizace státu a Evropy a ČSR jako mateřskou letadlovou loď Ruska.

18.12. 1935 prezidentské volby po abdikaci T.G. Masaryka. Agrárníci původně chtěli podpořit spolu s SdP profesora Bohumila Němce, ale nakonec se díky Hodžovi přiklonili na stranu Beneše. Ten byl zvolen 340 hlasy ze 440. SdP odevzdala prázdné hlasovací lístky.

Po volbách v roce 1935 přicházel SdP prostřednictvím kurýrní pošty pravidelný měsíční příspěvek ve výši 130 000 - 140 000 korun z Berlína. Pražský deník Die Zeit vycházející od října byl rovněž financován z Německa.

V prosinci pak Henlein ubezpečoval při návštěvě v Londýně o věrnosti k ČSR a ke své nezávislosti na Německu. Vyslovil i hrozbu porušení evropského míru při nemožnosti dohody s pražskou vládou.

Němečtí ministři dbali při přidělování státních investic o zvýšený příděl pro nejvíce postižené německé okresy. Tímto se snažili zvyšovat důvěru ve své demokratické strany. Ministr zahraničí Kamil Krofta promluvil o Němcích jako o druhém státním národě. Němečtí křesťanští sociálové vyslali do vlády jako ministra bez portfeje Erwina Zajičeka.

Projev prezidenta Beneše v Liberci v roce 1936:

..o Němcích se u nás hovoří jako o rovných mezi rovnými...překonat národnostní konflikty bylo přáním Masaryka a úkolem, který jsem si uložil...cítím se být mezi vámi stejně doma, jako bych byl v Praze, a je mou touhou také ve vás vyvolat pocit, že jsem váš.

Začátkem roku 1937 zorganizovalo československé ministerstvo zahraničí informační cestu místopředsedy německé sociální demokracie Wenzela Jaksche do Londýna a Paříže. Na druhé straně pravicové křídlo Agrární strany hledalo neoficiálně možnost změnit zahraniční orientaci státu na Německou říši, proti oficiální politice Beneše a Krofty. Ministr Czech dosáhl pro omezenou část emigrantů z Rakouska a Německa získání státního občanství. Především pro bratry Mannovy, Thomase a Heinricha. Proti tomu německé vysoké školy v Praze a Brně odmítaly přijímat na uvolněná místa profesory z řad emigrantů. 

Demokracie se staví na odpor

28.1. 1937 předala vládě delegace aktivistických stran, v čele s ministrem L. Czechem, memorandum s národnostněpolitickými požadavky: neopomíjet při zavádění nouzových prací německé regiony nejvíce zasažené nezaměstnaností, dosáhnout proporcionality ve veřejné službě a dohody v jazykové oblasti.

18.2. 1937 vláda přijala usnesení jako odpověď na memorandum.V praxi se to projevilo například rovnováhou při státních investicích do staveb mostů a silnic. Stát nemusel vybírat firmy s nejlevnější nabídkou a tyto měly povinnost přijmout na práci místní dělníky. Zvýšil se nábor německých pracovníků u státních drah a u pošty. Naopak ve městech s německou většinou neodpovídal stav úředníků české národnosti jejich počtu ani zdaleka. Na konci roku 1937 prosadili aktivisté v parlamentu návrh zákona o obsazování míst ve státní správě na podkladě proporcionality. Zákon se již bohužel nestihl schválit.

V červenci 1937 na celorepublikovém setkání německé sociálnědemokratické Republikánské obrany:

Slibujeme věrnost republice, věrnost T. G. Masarykovi a Edvardu Benešovi, jež milujeme a ctíme. Slibujeme, že budeme společně s českým národem budovat a hájit náš stát.

V říjnu 1937 proběhl v Teplicích střet stoupenců SdP s policií po projevu Henleina, který se vrátil z jednání v Londýně. K. H. Frank při něm napadl policisty. Henlein toho pak použil v prvním oficiálním požadavku Benešovi k uskutečnění jím požadované autonomie a k očernění československé vládě v očích západní Evropy.

5.11. 1937 tzv. Hossbachův protokol: Pro zlepšení naší vojenskopolitické situace musí být v případě zahájení jakýchkoliv válečných akcí naším prvotním cílem podrobit si české země a Rakousko.

Následně Henlein odeslal do Berlína zprávu v níž píše o nutnosti vyřešit situaci všch Němců v ČSR, které již ztotožňuje se svou stranou, pomocí zásahu zvenčí. S pomocí Německé říše.

1.1. 1938 v novoročním čísle agrárnického listu Venkov vyšel článek předsedy strany Rudolfa Berana , kde nepřímo naznačoval možnost účasti SdP ve vládě. Toto velmi oslabilo snahy německých aktivistů. 

Po anšlusu v březnu 1938 němečtí sociální demokraté ( v roce 1937  stále ještě 82 425 členů) i nadále ubezpečovali vládu, prezidenta i český národ o své věrnosti k republice a o připravenosti demokracii bránit. Henlein vyzval zbylé německé strany, aby se přidaly k jeho hnutí a sloučily se s SdP. Gustav Hacker předseda německých agrárníků BdL toto vyslyšel a 22.3. 1938 ohlásil začlenění BdL do SdP. 23.3. došlo k pozastavení činnosti německé křesťanskosociální strany a její poslanci vstoupili do poslaneckého klubu SdP. Ministři Spina a Zajicek rezignovali na své posty a své strany opustili. 

26.3. 1938 na sjezdu německých sociálních demokratů byl předsedou strany namísto stárnoucího ministra Czecha zvolen Wenzel Jaksch. Ministrem se však již nestal.

28.3. 1938 přijal Henleina Hitler a následující den mu byl předán seznam požadavků, které měl klást československé vládě tak, aby nemohly být splněny a dále eskalovaly napětí.

V reakci na přesuny wehrmachtu v Sasku a Dolním Rakousku a vzhledem k přerušení jednání mezi SdP a československou vládou, vyhlásila vláda 20.5. 1938 částečnou mobilizaci jednoho ročníku záloh a specialistů.

30.5. podepsal Hitler nové znění operace Grün.

Je mým nezvratným rozhodnutím zničit v dohledné době Československo vojenskou akcí. Je věcí politického vedení vyčkat politicky a vojensky vhodného okamžiku nebo takový okamžik navodit.

Poslední pokusy o záchranu před Hitlerovým zdařilým vydíráním

1.4. 1938 premiér Hodža i na tlak britského velvyslance, při jednání s Kundtem přislíbil vytvoření tzv. národnostního statutu - shrnutí národněpolitických ustanovení a jejich vylepšení. Např. prohloubení národnostní spravedlnosti a proporcionální zastoupení národností v úřednickém aparátu. 23.-.24.4. 1938 plenární zasedání SdP. v Karlových Varech. Zde Henlein v proslovu předložil své ultimátum Čechům.

Tzv. osm karlovarských požadavků:

1. Plná rovnoprávnost německé národní skupiny s českým národem

2. Uznání Sudetoněmectva jako právního subjektu

3. Vymezení a uznání německého sídelního území

4. Vybudování na tomto území německé samosprávy ve všech svérách veřejného života

5. Zákonné ochranné prostředky pro Němce mimo sídelní území

6. Odstranění křivd na Sudetoněmectvu spáchaných od roku 1918

7. Na německém území německé zaměstnance veřejné správy

8. Svoboda hlásit se k německému národnímu socialismu

Na tyto požadavky reagovaly vlády Velké Británie a Francie v tom smyslu, aby jejich velvyslanci tlačili na pražskou vládu k ještě většímu vycházení vstříc SdP. Naopak možnosti vojenské pomoci v případě válečného konfliktu viděly jako nepatrné.

Koncem května a 12.6. proběhly obecní volby ve kterých zvítězila přesvědčivě SdP. Nicméně hlasů pro německou sociální demokracii ani tehdy nebylo zanedbatelně málo. ( např. Praha SdP 15 420 proti 4850 pro soc. demokracii, Ústí nad Labem 19 874 proti 3032, Nový Jičín 5725 proti 731 atd. )

V polovině července proběhla v Plzni mohutná česko-německá manifestace sociálních demokratů.

Jaksch promluvil takto:

Bojujeme za Masarykovy ideje, bojujeme za Benešovu republiku, protože chceme, aby tato země zůstala zachována jako bašta svobody, lidskosti a spravedlnosti.

3.8. 1938 je do Prahy vyslán vikomt Runciman, aby zprostředkoval jednání mezi vládou a SdP. Aby podal své vládě vysvětlení o situaci v Československu a pomohl tak snížit napětí mezi ČSR a Německem. 24., 25. a 30. srpna se Beneš setkal s Kundtem a Sebekovskym a předložil návrhy okamžitého zrovnoprávnění německého jazyka a více Němců do státních služeb, zřízení nových žup s vlastní autonomní správou a další.

Září 1938

5.9. došlo k dalšímu setkání Beneše s Henleinovými emisary. Na této schůzce je Beneš vyzval ať sepíší své požadavky, že je okamžitě podepíše. Když to odmítli, nabídl jim, že bude psát podle jejich diktátu. Vznikl tzv. 4. plán kde se vycházelo ještě blíže ke splnění karlovarských požadavků. Byl přislíben vznik samosprávných žup, kde místní volený prezident bude mít rozsáhlé pravomoci a bude moci de facto svobodně propagovat národní socialismus. 

12.9. Hitler vystoupil na sjezdu strany  s projevem, který nepřímo vyzýval k povstání v Sudetech. Následující den vypukly na Chebsku nepokoje. Ordneři napadali sídla státní moci v několika městech. Policie a četnictvo všechny nepokoje za stanného práva 15.9. potlačila. SdP byla vládou úředně rozpuštěna.

15.9.  Henlein opouští republiku. V Berlíně pak pronáší své Heim ins Reich a požaduje odtržení okresů s německou většinou od ČSR a jejich připojení k Německu.

V tomto období Beneš i Hodža v jednáních s anglickým a francouzským velvyslancem naznačovali ochotu odstoupit Německu okrajové území republiky s 800 000 až 900 000 obyvateli. Západní mocnosti a jejich vlády, toto ani nevzaly na vědomí.

Rovněž mise soc. demokrata Nečase 15.9. do Paříže a 17.9. do Londýna s tajným návrhem na odstoupení území a přesunu německého obyvatelstva, neměla na jednání západu účinek.

18.9. se v Londýně sešel Daladier s Chamberleinem a došli k dohodě, že doporučí československé vládě odstoupit území s alespoň 50 % německou menšinou. Velvyslanci pak informovali o výsledcích jednání Beneše. O česko-německé arbitrážní smlouvě se vůbec nejednalo. Závěrečná Runcimanova zpráva z 21.9. vyznívala velmi podobně.

Britský vyslanec v Berlíně řekl Ribbentropovi, že sudetští Němci a Češi jsou Anglii naprosto lhostejní, jde pouze o mír v Evropě.

20.9. odeslala pražská vláda nótu jako odpověď na požadavky západních velmocí. Odmítla splnění požadavků a odvolávala se na Arbitrážní smlouvu s Německem z roku 1925.

Ve 2 hodiny v noci 21.9. se u Beneše objevil oba vyslanci s pokyny, že odvolávat se na dosud platnou arbitrážní smlouvu nemá smysl a že v případě vypuknutí války nese veškerou odpovědnost Praha. Francie pak nedostojí svým smluvním závazkům a nebude se nijak angažovat. Vláda večer plán přijala jako celek s náležitými garancemi následných nových hranic.

22.9. se opět setkal Chamberlain s Hitlerem v Godesbergu. Nyní měl Hitler již další požadavky: uspokojení polských a maďarských požadavků, odstoupení území konkrétně k 1.10., pro stanovení německé menšiny stav sčítání lidu z roku 1910.

23.9. večer byla v Československu vyhlášena všeobecná mobilizace. Londýn a Paříž předtím oficiálně stáhly předešlé doporučení nemobilizovat. Většina německých branců nastoupila bez vytáček, včetně bývalých příslušníku zakázané a rozpuštěné SdP.

25.9. Masaryk předal v Londýně nótu s odmítnutím požadavků dohodnutých v Godesbergu, nicméně požadavky příjmuté původně 21.9. nevyvracela. Den nato Masaryk souhlasil ke svolání mezinárodní konference za účasti Československa.

Po poradě britsko-francouzských vlád a po projevu Hitlera v Berlíně, vydal Chamberlein pražské vládě doporučení, aby přijala požadavky německa a to to 28.9. 1. října pak mělo začít obsazování území vně pevností a další postup měl být dojednán do 10.10.

Mnichov

Mussolinimu byl dodán písemný materiál, který obsahoval Hitlerovy požadavky pro konferenci. Západní státy naproti tomu svůj postup vůbec nekoordinovaly.

Dohodnuto bylo odstoupit daná území, tak jak požadoval Hitler, do 10. října. 

Nové hranice okleštěného Československa, které měly být podle závěru konference Německem garantovány, takto garantovány nebyly až do zničení zbytkového státu 15. března 1939.

Zástupci západních mocností předali zástupcům ČSR čekajícím v předpokoji výsledky konference ve dvě hodiny ráno 30. září. Čekali bezpodmínečné přijetí a Chamberlein tlačil na Beneše, aby přijetí ohlásil veřejně. Po mnoha hodinách jednání přijal Beneš a vláda výsledky Mnichovské konference ústy vyslance Keofty 30. září ve 12 hodin.

Republikanische Wehr, polovojenské oddíly německých sociálních demokratů, byly připraveny v pohraniči klást zoufalý odpor proti útočníkům. Nebylo jim to dopřáno a o jejich zásluhách o demokracii v československu se téměř neví. 

K. Henlein se stal Říšským komisařem pro sudetoněmecká území a 2.10. se SdP spojila s NSDAP. Následovaly násilné zpětné transporty německých bojovníků proti nacionálnímu socialismu. Toto temné období československých dějin, je i dnes velmi omezeně známo.

Německo-český problém v nových dimenzích

Hned 18.3.1939 telegrafovalo předsednictvo německých sociálních demokratů z exilu v Pařiži Dr. Benešovi do Chicaga. Vyjádřilo protest proti anexi zbytku Československa. Beneš odpověděl, že po vítězném boji za svobodu opět nastane doba přátelské spolupráce.

8.6. Beneš v projevu prohlásil, že neuznává výsledky mnichovské dohody ani obsazení státu ani vnik tzv. protektorátu Čechy a Morava a že pro něj stát legálně existuje dál.

Ve stejnou dobu vytvořil W. Jaksch v Londýně memorandum zvané Co příjde po Hitlerovi? V něm předpokládá po porážce nacismu vzik jakési Vnitroevropské fedarace, kde by sudetští Němci mohli zůstat provincií Čech a Moravy, ale i případně provincií demokratického Německa. Tímto závažně kompromitoval německou antihitlerovskou opozici. Exilové vedení SPD s tímto nesouhlasilo. V srpnu se Beneš s Jakschem setkali na první schůzce v Londýně.

Jaksch změnil název SDP na Sudetoněmeckou sociální demokracii a v listopadu vypracoval předběžnou verzi programového prohlášení. V něm si poprvé zahrával z nápadem o transferech obyvatelstva v rámci Československa.

Hned po vypuknutí války vstupovali němečtí sociální demokraté v Anglii do vznikajícího československého zahraničního vojska.

V původní verzi plánu na vznik československé exilové vlády počítal Beneš s účastí ministra německé národnosti.

V souhrnu lze říci, že W. Jaksch a další demokratičtí Němci v exilu nevyužili období od března 1939 do roku 1940 ke snaze najít s Benešem shodu o budoucnosti a zejména nedokázali přistoupit na zcela jednoznačnou podporu předmnichovských hranic.

Protihitlerovský odpor Němců v Československu

Asi 5000 německých sociálních demokratů ze zabraných území pykalo za svou věrnost demokracii vězněním v koncentračních táborech.

V zahraniční armádě v Anglii sloužilo v roce 1943 469 vojáků německé národnosti, t.j. 11%. V SSSR vstoupilo do Svobodovy jednotky 10-15 německých válečných zajatců. Jedním z nich byl i Erwin Swiersch žijící před válkou v Pohořanech čp. 47.

Několik sociálních demokratů jako např. Arthur Kreisky spolupracovalo s domácím odbojem a bylo za svou činnost popraveno. Rovněž členové komunistické strany a křesťanských demokratů byli pronásledováni. Bývalý ministr československé vlády a dlouholetý předseda sociálních demokratů Ludwig Czech zemřel jako německy mluvící Žid v roce 1942 v terezínské věznici.

Ať třeba nacionálnímu socialismu propadlo neúměrně mnoho sudetských Němců, neochvějné jádro věrných mezi nimi nepřestávalo ani v nejtemnějších hodinách vyznávat ideály svobody, demokracie a humanity.

Košický program a skutečnost

Byl vypracován ve skutečnosti v Moskvě v březnu 1945 a hlavní slovo při tvorbě jeho koncepce měli komunisté.

Ani v něm však nebylo, co se týče poválečného osudu Němců v repiblice, zmínky o kolektivním zbavování občanství, vysídlování a oloupení veškerého majetku německého obyvatelstva, jak se pak skutečně stalo.

Po obsazení Československa Rudou armádou odhodil Beneš jakékoliv zábrany, zapomněl na svá předešlá prohlášení a v Brně a následně v Praze prohlašoval:

...je jasné, že likvidace Němců bude stoprocentní...

... musíme naši zemi očistit od všeho německého, kulturně, ekonomicky a politicky...

V prvních týdnech po konci války probíhaly na celém území našeho státu akty nelidskosti na Němcích, které jsou pro zájemce již poměrně dobře zdokumentovány. Protiněmecká nálada ve společnosti byla jistě pochopitelná. Nesmíme ale zapomenout, že k nejhorším bestialitám naše vláda nepřímo naváděla, respektive jim nebyla ochotna či schopna učinit přítrž. Velmi často se takto nelidsky chovali právě ti, kteří se svou horlivostí snažili zakrýt vlastní selhání a kolaboraci s nacistickou mocí.

Hned po konci bojů došlo k nepříjemnému vystřízlivění mezi německými antifašisty. Bylo jim aktivně bráněno uplatnit se byť jen v lokálním rámci správy svobodné republiky. Byly alespoň zakládány antifašistické výbory na ochranu Němců nekompromitovaných spoluprací s nacismem.

Nastalo období vlády dekretů, kdy byli Němci nejprve zbavení občanství a s tím svých práv, následně jim byly vyvlastněny jejich pozemky, domovy a posléze i movitý majetek. Vyjímky pro tzv. antifašisty byly nastaveny takovým způsobem, aby jejich podmínky splnilo co nejmenší množství lidí a navíc jejich provádění do praxe bylo zcela v rukách svévolných nejčastěji komunistických Národních výborů.

Ústavní dekret z 2.8.1945 pravil, že Němci a Maďaři ztratili československé občanství dnem kdy přijali občanství mocnosti jež republiku okupovala. Aby obsáhl veškeré německé obyvatelstvo byl doplněn dodatkem, že všichni Němci ztrácejí občanství s účinností od 10.8. Antifašisté dostávali dočasné potvrzeni o zachování státní příslušnosti a definitivní vystavovalo až ministerstvo vnitra po přezkumu, který se často dlouze protahoval.

Jako krutý vtip vyzní možnost zažádat si o opětovné propůjčení občanství, která byla otevřena až po vydání vyhlášky v době, kdy vysídlovací akce byla skončena.

Problematikou německých antifašistů se zabývalo vedení obnovené německé sociální demokracie. Bylo jí naznačeno, že i ti, kteří byli označování za antifašisty budou muset odejít. Údajně podporovat demokracii v poraženém Německu. Antifašisté z řad německé sociální demokracie a komunistické strany dosáhli alespoň toho, že jejich soukmenovci mohli opouštětt svou vlast, v řádných vlakových soupravách a s velkou částí svého movitého majetku.

Po konci organizovaných vysídlovacích transportů sdělilo ministerstvo vnitra toto: k 1.11. 1946 bylo vysídleno celkem 2 170 598 Němců, většina do americké okupační zóny Německa.

Co se týče mezinárodní podpory pro vysídlování. Poláci získali v prosinci 1944 od Britů oficiální souhlas s vysídlením německého obyvatelstva na budoucím polském západním území. Československo žádné podobné ujištění nezískalo.

Beneš zřejmě nemluvil pravdu, když se na jaře roku 1945 odvolával na souhlas Velké Británie a Spojených státu s transfery obyvatelstva. Písemného souhlasu s plošným vysídlením všech německy mluvících obyvatel nezískala československá vláda až do konference mocností v Postupimi v létě 1945. Rovněž zástupci SSSR nevyslovili oficiální souhlas s Benešovými plány na vysídlení.

Závěr Postupimské konference v otázce vysidlování zněl takto:

Konference dospěla k této dohodě o odsunu Němců z Polska, ČSR a Maďarska.

Tři vlády ..uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva..., které zůstává v Polsku, ČSR a Maďarsku.

...jakýkoliv transfer musí být prováděn spořádaně a humánně.

Vlády Velké Británie, USA a SSSR tedy akceptovaly již probíhající transfery obyvatelstva, vyzvaly k jejich humánnímu provedení, ale jako neudržitelným se jeví názor, že by Postupimská konference z vysídlováním udělila souhlas, nebo že by jej dokonce iniciovala.

Žádná kolektivní vina, ani žádná kolektivní nevina

Vinu zcela jistě nese K.H. Frank, bývalý občan ČSR. Ten se chtěl stát sám pánem nad všemi Čechy v protektorátu, poté co byl odvolán první říšský protektor K. von Neurath. Přišel však R. Heydrich. Hned po svém nástupu dal zastřelit 404 osob během dvou měsíců.

Frank dostal skutečnou moc v protektorátu v srpnu 1943 po odvolání Kurta Daluega. Velký díl viny za chování vůči Čechům, kteří zůstali na území, které připadlo Německu nesou vládní prezidenti ( všichni dříve občané ČSR) Wilhelm Sebekowsky, Hans Krebs a Fritz Zippelius. A K. Henlein, samozřejmě. Fanatický nacista až do konce. 10.5. 1945 si v americkém zajetí podřezal, pomocí střepů ze svých rozbitých brýlí, žíly. K.H. Frank Byl popraven v roce 1946.

Ani ze skutečnosti, že v několika případech dokázali sudetoněmečtí nacionální socialisté přimhouřit oko anebo aktivně proti režimu jednat, nelze vykonstruovat legendu o kolektivní sudetoněmecké nevině. Každý jednotlivý případ, jakkoliv to mnohdy není snadné, je třeba posuzovat podle toho, co kdo skutečně vykonal. Stejně tak hlásání kolektivní viny německého obyvatelstva v zemi za zločiny nacionálního socialismu postrádá opodstatnění.

Poznámka k mému pohledu na roli E. Beneše.

Beneš se bohužel za války přiklonil k oportunismu a hodil přes palubu i demokratické Němce, a tím zradil celou svou minulost ve vztahu k německé menšině. Zdůrazňováním nekompromisního protiněmeckého nacionalismu, jenž z jeho úst zněl zcela cize, se pokoušel zabezpečit si svou vlastní pozici v zemi, při naprosto mylném zhodnocení komunistické politiky, o níž měl za to, že se s ní jako jediný dokáže vypořádat.

Pravdou zůstává tvrzení, že všechny proti Němcům namířené akty z doby před odnětím československého občanství 3.8. 1945, byly porušením smlouvy o ochraně menšin a rovněž porušením do té doby alespoň formálně platné ústavy z roku 1920.